pondělí 28. května 2012

Poznámky II. k psychologii spankingu

Při psaní o psychologii spankingu jsem vynechal úvod k autorce knih.
Jacqueline je samozřejmě spankingově pozitivní a ve věku mezi dvacítkou a třicítku se rozhodla s tím jít ven. Její pozitivní zkušenost ji vedla k tomu, že dnes je profesí poradkyní v partnerských vztazích - manželství, rodina a podobně. Samozřejmě nejvíc radí lidem, kteří v sobě objeví to, že jsou spankingově pozitivní. Například jak se svěřit partnerovi, jak řešit to, když partner není spankingově pozitivní a podobně.
Těch knížek, co Jacqueline napsala, je zatím myslím sedm. Jsou to útlé knížky, já jsem četl tři. Nemám čas na to, abych knížky překládal. Budu na deníku poněkud nesouvisle uvádět zajímavá témata psychologie spankingu a budeme o nich diskutovat.
Pro naše téma ale není rozhodující jen tato knížka, chtěl bych se psychologií spankingu na deníku více zabývat bez ohledu na to, co napsala Jacqueline Omerta.

Poznámky I. k psychologii spankingu

Jsem rád, že téma psychologie spankingu u vás vyvolalo tak pozitivní ohlas.
Už delší dobu jsem o takovém tématu přemýšlel. Rozhodujícím impulsem pro mne bylo objevení těch knih, které se vyloženě naším tématem zabývají.
Už od začátku jsem myslel na Petra_angela, že toto téma ho bude určitě zajímat a že se zapojí.
Je dobře, že se zapojil i Pietro se svými odlišnými názory. Chtěl bych, aby se na deníku diskutovali i odlišné pohledy. Pietrův pohled spíše neodpovídá pohledu na spankingové lidi, mezi které se řadím a o kterých píše Jacqueline ve svých knihách.
V diskusích na deníku mám velmi ulehčenou práci, protože to, co napíše Petr_angel, je přesně to, co bych chtěl napsat já. Tak je tomu třeba v pohledu na ponížení u mužů a u žen. Jsem určitě zastáncem rovnosti mezi pohlavími a nevím, proč by pohled na ponížení měl být odlišný u mužů a u žen. Pokud bych výprask sám považoval za strašné ponížení, pak bych v žádném případě svoji partnerku nebil. Naopak to, že i já jsem ochoten přijmout opačnou roli, považuji za projev vzájemného vztahu.
Ponížení je strašně moc druhů, to, že někdo dostane výprask (a ještě k tomu se mu to líbí) je úplná malichernost proti nefyzickým ponížením, která nám soustavně uděluje život.

DVĚ KAMARÁDKY

Pro hezký a úspěšný začátek nového týdne jsou tady Dvě kamarádky od naší oblíbené autorky Katariny.

pátek 25. května 2012

Psychologie spankingu dospělých I.



Rozhodl jsem se, že se na deníku budu také věnovat psychologii. Je jasné, že tím myslím psychologii spankingu a dodávám, že spankingu dospělých lidí, tedy konsenzuálnímu spankingu (líbí se oběma stranám).
Objevil jsem totiž sérii knih od Jacqueline Omerta The Psychology of Adult Spanking a ty jsou pro mne zdrojem zajímavých informací ohledně spankingu. Požádal jsem naši spolupracovnici a autorku Peťulu, aby mi pomohla komentovat to, co píše Jacqueline ze svého pohledu, a já přidávám také svůj pohled.
Budu rád, když i ostatní přidají svůj pohled na spanking.

Jacqueline:
To, že se Jacqueline spanking líbí, ví zhruba od šesti let a samozřejmě v pubertě se u ní spanking spojil se sexem. To, co máme v sobě, se jmenuje spankingový fetišismus. Ten fetišismus je sexuální a znamená spojení sexuálního vzrušení s nějakým předmětem nebo v našem případě s výpraskem. Fetišismů je strašně moc, může tím fetišem být třeba latexové oblečení nebo velká prsa apod. 
Aryon:
Myslím, že skoro každý v sobě nějaký fetišismus má. Spankingový fetišismus máme v sobě prakticky od dětství a máme ho na celý život. Dobrá zpráva je, že se s ním dá žít a prožít zajímavý život. Já si už nedovedu přestavit, že bych spanking v sobě neměl.
Peťula:
Já bych předně podotkla, že spanking se nemusí „samozřejmě“ se sexem spojit. Mě se spojil, jenže já měla od začátku představu výprasku od přítele/milence/manžela. Každopádně bychom se mohli shodnout na definici, že se jedná o něco, co lidé dělají proto, že je jim to příjemné. Bez ohledu na to, jakou roli v tom hraje sex.

Jacqueline:
Je zajímavé se zamýšlet nad tím, zda jsme spanking zdělili nebo získali. Jacqueline o zdědění vůbec nehovoří. Má pro vznik spankingu v nás klasické Freudovské vysvětlení, tedy nějaká deprivace z dětství. Jacqueline v dětství nikdy nedostala výprask a přesto to v sobě má. Je spousta lidí, kterým se spanking líbí a kteří naopak výprask dostávali často a nenáviděli jej. Takže v tom to určitě není. 
Aryon:
Já jsem v dětství taky prakticky výprask nedostal. U mne ten nedostatek, ze kterého ve mně vznikl spanking, byl v tom, že jsem jedináček a prakticky celé dětství jsem prožil s bratrancem a sestřenicí, kteří byli v mém věku a bydleli nedaleko. A ti občas o výprasku hovořili, přede mnou ale výprask nikdy nedostali. Hodně jsem trpěl, když jsem měl jít večer domů, byl bych nejraději s nimi pořád a třeba s nimi i dostal výprask, ale nechtěl jsem být sám. My hoši jsme poněkud opoždění, mně se výprasky začaly líbit tak v páté nebo šesté třídě.
Peťula:
Tenhle přehled na časové ose já bohužel nemám. Pamatuji si, že jsem jako malý špunt měla první matné představy o tom, že by mě něco takového mohlo přitahovat, ale už si nepamatuju, kolik mi bylo let. A určitě se mi to nespojovalo se vzrušením, nebo sexem. Prostě mě to fascinovalo a sama jsem nevěděla proč. Pamatuji si, že jsme doma mívali časopis s kreslenými vtipy, kde se od mistra Neprakty čas od času vyskytovaly obrázky s tématikou výprasku. Chodila jsem si je tajně prohlížet.
Ačkoliv nyní v dospělosti zastávám převážně submisivnější roli, během dětství jsem s nadšením vyplácela panenky. A neváhala jsem si k tomu vzít z kuchyně vařečku. Věděla jsem, že jí rodiče používají na mě a považovala ji svým způsobem za určité „tabu“, nebo prostě vzácnost. Když byli doma, obcházela jsem šuplík s vařečkami obloukem. Když jsem byla doma sama, chodila jsem si jí tajně půjčovat.
Už nevím, kolik mi bylo let a nedokážu sdělit, co mě k tehdejšímu počínání vedlo. Zkrátka se jednoho dne stalo, že jsem z náhlé nevysvětlitelné pohnutky panenku odložila stranou, stáhla si kalhotky a začala vyplácet sebe. Věděla jsem, že to bolí, když dostávám od rodičů a věděla jsem, že dostávat nechci. Přesto mě to v tu chvíli lákalo. Před první ránou jsem se bála bolesti a pak byla překvapená, že to vlastně ani není tak hrozné a docela se mi to i líbí. Myslím, že jsem se pak ještě párkrát pleskla a poté si svůj červený zadeček prohlížela v zrcadle. Od té doby mě odborně řečeno „selfspanking“ už nikdy nenapadl a již jsem ho nezkoušela.
Během puberty jsem měla ještě pár pohnutek, kdy mě napadlo, že by mě výprask vlastně lákal. Tedy, bavilo mě o něm přemýšlet a snít. Jaké by to asi bylo, kdyby mi jemně a malinko naplácal někdo, koho bych milovala a on by miloval mě… Několikrát se to probudilo, ale vždy jsem na to pak zase zapomněla. Teprve kolem 19-20 let jsem se pustila do reálnějších představ a ve 22 dostala odvahu k praktické zkušenosti.

Jacqueline:
Můžeme mít normální vztahy, ale k dosažení orgasmu obvykle potřebujeme myslet na výprask, ať tak, že nás někdo vyplácí nebo že vyplácíme někoho. A to při masturbaci prakticky vždycky a také při sexu s partnerem.
Peťula:
Marně se zamýšlím nad tím, co znamená „prakticky vždycky“. Pokud milý kolego máte na mysli to, že „pistáciový“ člověk nemůže mít „vanilkový“ sex, tak si dovolím odporovat. Může, ale musí vzrušení, které jindy navodí výpraskem nahradit něčím jiným. A je to svým způsobem náročnější. Jenomže, vezměme to zase z druhé stránky věci – pokud někdo praktikuje spanking jako předehru před milováním, zapadne do určitého stereotypu. Koho by bavilo jet podle jedné jediné linie: výprask – sex a nikdy jinak? Mě ne a také jsem se proti tomu ve svém osobním životě velmi brzy vzbouřila. Linie VVV, tedy večeře – výprask – vyvrcholení nám vydržela asi 2 měsíce.

Jacqueline:
Někdo se přitom může cítit provinile, že myslí na výprask při sexu s milovaným partnerem. Ale tak to prostě je a nedá se u nás s tím nic dělat. Začíná to u nás v dětství, v dospělosti a po rozvinutí sexuality v nás se to posiluje. Někdo se se svojí odlišností nikomu ani svému partnerovi nesvěří po celý život. Ti otevřenější z nás se mezi dvacítkou a třicítkou pokoušejí s tím jít ven, obvykle se v intimních chvílích svěří svému partnerovi. Obvykle ta touha po výprasku roste a roste (no asi i díky internetu) a pak je zdravé s tím jít ven, než to dusit v sobě.
Aryon:
U mne tomu bylo obdobně mezi dvacátým a třicátým rokem. Jsem velmi nesmělý a tak jsem s děvčaty volil písemnou formu komunikace, kde jsem si vždycky našel nějakou záminku a vyhrožoval dívce, že jí za něco naplácám vařečkou pětadvacet na holou a čekal na její reakci. Některé reakce byly naprosto odmítavé, s těmi už jsem se nikdy neviděl, ale poměrně dost jich bylo vstřícných. Ale moje nesmělost mi pak stejně často zabránila dotáhnout mé písemné výhrůžky do úspěšného konce. Teď svou tehdejší nesmělost naprosto nechápu.
Peťula:
Tak ono cokoliv, co v sobě člověk dusí je problém. Stejně jako z vysokého krevního tlaku vzniká spousta dalších (vedlejších, ale závažných) komplikací, je tomu tak i v případě psychiky. Pokud nás něco trápí, odráží se to na celkové stavu organismu uvnitř i na venek. Ne nadarmo se říká, že sdělený problém, je poloviční problém, ne?A když to řeknete hned dvěma lidem, tak máte vyřešeno – každý si vezme půl. J
A nebo se také říká: „Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic.“ A nás je víc, víc lidí, kteří se sdružují kolem tohoto deníku. V jednotě je síla. Proto si říkejme, co v sobě máme, byla by škoda ochudit ostatní o zkušenosti či poznatky, které jsme sami pracně získali. Je sice fakt – a ruku na srdce, kdo z nás kdy uvěřil radám zkušenějších, nechal si poradit a nenatloukl si tak vlastní nevědomostí/nezkušeností nos? Já ne. ALE! Už jsme velcí a rozumní. Spanking je dle mého názoru pro dospělé a rozumné lidi. A takoví umí naslouchat, přemýšlet a také se vyjádřit.
Proto bych zde nyní ráda otevřela první blok diskuze – jaké jsou Vaše názory?

Definitivní rozhodnutí

Tady je Definitivní rozhodnutí od našeho oblíbeného autora Libertina.

úterý 22. května 2012

čtvrtek 3. května 2012

Alison dostala vařečkou

Videa s výpraskem vařečkou nejsou příliš častá, spíše se objevuje dřevěná plácačka.
Tady je Alison, která dostala vařečkou na holou.

středa 2. května 2012

TCHÁN

Tchán je nová povídka od naší oblíbené autorky Katariny.