sobota 20. ledna 2018

Z TISKU: „Příliš mnoho ran, které nepadnou vedle“

Časopis 100+1 zahraničních zajímavostí, ročník 5, číslo 7 – 10. 4.1968
 
~ RETRO článek, za který by vám kdysi Marco urval obě ruce! ~
 

Komentář Ham-Handeda:

Tomas_46 nejenže píše skvělé povídky, ale objevil před časem unikátní článek z časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí, z konce šedesátých let. Já jsem pro vás ze zlomků poskládal a zrekonstruoval ty na několikrát nafocené stránky. 

Nicméně raději níže přidávám ještě samostatně přepsaný text článku, protože z fotky se to – i přes mé velké úsilí o doostření – čte ne úplně pohodlně (Tomas_46 provedl OCR, Ham-H. se pokusil o korekturu. A zvýraznění „zajímavých“ míst).

Škoda, že ilustrační fota jsou podle mého nevhodně vybraná; „děti“, jejichž výprasky jsou v článku tak pozoruhodně detailně popisovány, mají totiž většinou nejméně 14, spíše pak 18, někdo až 20 let – a jsou to všechno holky! :-)

Takže jsem náhodně vybral z netu pár dobových fotek příslušné rozjívené mládeže z éry přibližně 40' až 60' let; snad lidi z bujnější fantazií potěší víc, nežli ty originální... (pro pokračování klikněte na „Další informace“)


Jinak v článku je i spousta věcných informací (například výpočet prodeje důtek => kolik jich má francouzských rodin doma ještě v roce 1968 => to asi nebyla až taková idylická „doba svobody“ pro všechny dospívající slečny!)

Zajímavé je, že při tom moralizování o prohnilém západu v redakci „stoplusjedničky“ při pátrání po příčinách toho „smutného jevu“ nikoho nenapadla teorie, že ty dopisy jsou spíše určitý neškodný fenomén, než dokument doby, a rozhodně je nepíší ani mladé dívky, zřídkakdy pak jejich matky... ale spíše lidí jako my, bez možnosti se tenkrát jinak veřejně projevit.

Druhá, nudnější polovina článku je pak o něco serioznější úvahou, platnou asi stále (také jsem proti fyzickým trestům v reálném životě – překvapení!).

Pokrytectví dobového československého tisku je ovšem v tom, že si měli napřed zamést před vlastním prahem; u nás, v Československu, to totiž v té době bylo s běžností použití řemene, vařečky, či čerstvě utrženého proutku na nejednu mladistvou prdýlku zrovna takové, ne-li horší jako ve světě; jak dosvědčují úryvky z literatury (posbírané také Tomas_46 – ke stažení v záhlaví Okouníhoklubu) i stovky nepraktovsko-švandrlíkovských anekdot na toto téma, čtenářům podávané a tehdejším publikem také (většinou) bez rozpaků přijímané jako obrázky zcela normálního života shodou okolností také především pubertálních občanek ČSSR, jako zde v článku, ještě až do konce osmdesátých let!

Každopádně je to velmi cenným přírůstkem do sbírky – v úvodu jsem zmínil Marca, kterého kdysi takové AU!tentické materiály dost zajímaly, ale asi jsem tím vlastně chtěl vyjádřit, že kdybych to já tenkrát uprostřed toho šedivého totáče ve svém mládí objevil někde na dědově půdě, asi bych si ho urval, to by bylo tehdy na mě příliš silné kafe! No, nebo bych z toho alespoň každopádně žil ještě pěkných pár měsíců... 

Tak snad si tento unikát také patřičně vychutnáte.

Přepis originálního článku

 

Jsem sedmnáctileté děvče a píši proto, abych si postěžovala, jak mě rodiče vychovávají. Kdykoli něco provedu, poručí mi matka, abych si lehla na stůl na břicho, vyhrne mi sukni a bije mě. Naposledy včera pozdě večer. Otec mě držel, když mě svlékala, a pak už jsem cítila první rány, tak palčivé, až mi vy hrkly slzy. Matka bije silně a hodně z výšky, takže to na holé kůži hrozně bolí. Tohle ponižující trestání trvá někdy i půl hodiny. Jsem bita skoro každý týden a vždycky mám vzadu podlitiny.
Je možné, že s jinými děvčaty se zachází také tak?
Promiňte, že jsem se tak osmělila, a otiskněte to laskavě, aby všichni věděli, co se děje v dobrých italských rodinách.“
Přísné vychovatelky?
Jsem matka dvou děvčat, jedné je 14, druhé 18. Já své dcery dovedu zkrotit a vybízím ostatní rodiče, aby jednali také tak. Když některá neposlechne, ohnu si ji přes koleno, levou rukou ji držím, pravou ji vyhrnu sukni a stáhnu kalhotky. A pak už ji pádnými ranami uštědřím zdravý trest. Biji silně, ale bez hněvu. Když děvče nekřičí, je trest mírnější, jinak se výprask stále stupňuje, až to už nevydrží. Kdyby všechny matky dělaly jako já, bylo by na světě lépe!“
Školačky-slušňačky? Jen aby!
Je mi osmnáct let a můj život je peklo. Sotva se dopustím sebemenšího prohřešku, matka to hned hlásí otci. Když pak přijde večer domů, už si mne ruce, že mě může trestat. Musím se svléknout úplně do naha, postavit se doprostřed pokoje a otec mě mrská přes zadek páskem od kalhot. Když má vztek, vezme si karabáč na psa. Matka mi zacpává ústa, abych nekřičela. Když už jsem vzadu cela rudá, musím si lehnout na postel pořád svlečená, a ležet tak hodinu i dvě, až mi ta červená místa zfialovějí. Kromě bolesti mi ještě velmi vadí, že výprasku je přítomen můj patnáctiletý bratr a má z  toho ohromnou legraci.“
V našich rodinách se tedy stále bijí děti. Je to problém, který se nehýbe z místa. Toto zlo, zakořeněné v primitivní půdě násilnosti, stejně jako rozkoš z mučení a potřeba lynčováni, vzdoruje pokroku. Co nevidět přistane člověk na Měsíci, ale na Zemi stále dostává rány, alespoň než vyroste. Zdá se, že v nové spotřební společnosti jediné, co se nikdy neopotřebuje, jsou rodičovské dlaně a zadky jejich potomstva. Vybrali jsme jen několik z mnoha dopisů uveřejněných v posledních letech. Velké většině poskytla své řádky rubrika turínského listu Stampa. Už po několik let se čas od času takový dopis objeví a pokaždé vyvolá řetězovou reakci - na jeden reaguje deset dalších. Některé dopisy obžalovávají a působí drtivě nelítostnou shodností jednotlivých příběhů. Kromě nich přicházejí dopisy otců, plné zuřivosti nad tím, že se děti odvážily obvinit je více méně otevřeně ze sadismu, dopisy matek vychvalujících své systémy a doporučujících čtenářům podobná opatřeni, jimiž lze tresty zostřit, společné dopisy otců a matek nostalgicky vzpomínajících na výprasky, jichž se jim dostalo od rodičů, a vytvářejících tak mýtus o „blahoslavené přísností“ starých časů. Vznikly dokonce živé a duchaplné disputace, podobné debatám gastronomů na téma, jak nejlépe upéci kuřátko; někdo doporučuje svlékat dříve, někdo později, někdo radí přizvat k domácí podívané příbuzenstvo, někdo nabádá sejmout prsten kvůli poranění, jiný radí naopak jej ponechat, aby zůstala varovná památka, někdo se pohoršuje nad obhroublým výpraskem přes zadek a propaguje „pořádných pár pohlavků.“


Ale vida, jak to hezky fungovalo, jak se ta mládež hezky způsobně baví...?!

Naštěstí se ozývá i mnoho lidí, kteří proti těmto praktikám rozhořčeně protestují a označují je za středověké a barbarské. Nemylme se však. Z  bezprostřední profesionální zkušenosti víme, že když píšeme o tom, co se děje pod pokličkou domácí intimity, v  mnoha rodinách to způsobí, že rány zhoustnou a děti se stávají obětními beránky, vykupujícími veřejné protesty.

TRESTAJÍCÍ EVROPA

Tento problém není ovšem jen problém italský. Biti ve větší či menši míře je rozšířeno všude. Nicméně, kdybychom pořídili zeměpisnou mapu výprasků či vůbec tělesných trestů, zjistili bychom, že největší hustoty dosahuje Evropa, stará dobrá Evropa, kolébka civilizace.
Ve Francii je tato otázka stejně akutní jako v Itálii, ne-li víc. Před rokem uveřejnil jeden francouzský týdeník pod titulkem „Umění bít děvčata“ anketu, kterou uspořádal britský měsíčník Penthouse (rafinovanější obdoba Playboye). Vypukla jedna z oněch řetězových reakcí, jakých jsme byli svědky v italských časopisech. Přicházely stovky dopisů, jež byly uspořádány a shrnuty v anketě nazvané „Přísní rodiče, nebo sadisté?“ Stále tytéž příběhy, tytéž abnormální epizody, dopisy plné bolestí, dopisy obětí i dopisy rodičů hrdých na své metody. Šestnáctileté či osmnáctileté dívky bičované pravidelně každou sobotu za souhrn poklesků z uplynulého týdne, pečlivě zanesených v matčině zápisníčku. Otcové, kteří je nutí poklekat nahé na podlahu, matky, které je přivazují za ruce k pelesti, a pak déšť ran. Dvacetileté dívky donucené, aby úplně nahé obsluhovaly u stolu příslušníky rodiny a na vyzvání ukázaly stopy po výprasku.
Francouzští otcové používají dokonce jako kárného nástroje důtek. Z nedávného šetření vyplývá, že dosud se ve Francii vyrábělo asi 300 000 kusů důtek ročně. Spočítáme-li rodiny s dětmi ve věku při měřeném tomuto druhu trestu, docházíme k závěru, že každá desátá rodina kupuje ročně důtky. Protože však tento nástroj vydrží nejméně pět let („Vidíte,“ prohlásil jeden otec, „zadky našich dcer jsou odolnější než kůže, tak žádné starosti“), předpokládá se, že důtky má každá druhá francouzská rodina. Na venkově jsou ovšem rozšířenější. Jeden obchodník dodávající zboží na provinční trh tvrdil, že jich on sám prodá 30 000 ročně, a že odbyt nikdy neklesá. V Paříži si naopak jeden velkoobchodník stěžuje, že za posledních patnáct let klesl prodej na polovinu. Městští otcové dnes raději bijí rukou nebo páskem. A pak, dodal kdosi, „muži už netrestají důtkami své manželky a to škodí obchodu.“
V západním Německu není situace lepší. V roce 1964 uveřejnil profesor Hävernick z Hamburku podrobnou studii pod názvem „Biti jako trest, neodlučitelná součást rodinného života“. Byla to, mírně řečeno, otřesná dokumentace. Brzy nato vydal ministr pro záležitosti rodin a mládeže výzvu, aby rodiče přestali s dětmi krutě zacházet, a požádal všechny občany, aby upozorňovali na příliš přísné rodiče. Bezprostředně potom byl uspořádán demoskopický průzkum a zjistilo se, že tři čtvrtiny západoněmeckých rodičů jsou přesvědčeny, že nejlepší výchovný systém je založen na biti.

Když Francie, tak Bardotka! Je známo, že také dostávala doma na tuhletu svou holou!

V mnoha školách koluje brožurka, v níž se vědeckou formou učitelům i rodičům doporučuje zavést bičování. Bonnský ministr spravedlnosti referoval o situaci v parlamentě: Každý rok umírá asi sto nezletilých na následky bití z rukou rodičů, každý rok se koná asi čtyři sta procesů s lidmi obžalovanými z krutosti a špatného zacházení. Bonnský kriminolog profesor Mergen nedávno vypočítal, že nezletilých, kteří následkem bití utrpí škody na zdrávi (i když nikoli smrtelné), je každoročně asi patnáct tisíc. A bavorský pedagog profesor Lückert po skončení ankety mezi mládeží oznámil, že v průměru jen pětina děti žije v  rodinách, kde výprask není pravidelným trestem.
Jo, ale takhle nám vlčí bez rákosky!
Evropské hospodářské společenství je tedy také společenství surových rodičů. Prozatím je z něho vylouče na Velká Británie, donedávna pověstná jako země devítiocasé kočky a školní rákosky. Dnes se však Anglie polepšila. Fyzických trestů v  rodinách se už dávno neužívá, od roku 1948 je zvláštním rozhodnutím parlamentu zrušeno tělesné týrání jako trestní sankce.
A co říká trestní právo? Ve Francii byl roku 1954 vydán nový zákon. Stanoví trest smrti rodičům, kteří utýrají děti k smrti, vězení do pěti let rodičům za „nadměrné“ biti dětí mladších patnácti let, vězení; deseti let, jde-li o promyšlený čin nebo utrpí-li dítě zraněni, vyžadující léčení delší než 20 dnů. V západním Německu je zákoník mnohem shovívavější. Stanoví tresty od tří měsíců do pěti let za vážné týrání, od tři do pěti let za týrání, jež mělo za následek smrt. Spojková liga pro ochranu mládeže naléhá už dlouho, aby tresty byly zostřeny. Italské zákony jsou mírné a nejasné zároveň. Článek 571 italského trestního zákoníku postihuje zneužívání kárných prostředků odstrašujícím trestem v maximální výši šesti měsíců, ale toto zneužívání lze trestat:jen tehdy, utrpěl-li nezletilý „zřejmé škody na těle nebo na duchu“.
Vědomy si své beztrestnosti
Článek 572 se týká špatného zacházení v rodině a počítá s tresty od jednoho roku do pěti let. Příliš málo a příliš mnoho možností úniku. Jak se mají projevit „škody na duchu“? Je snad třeba, aby dítě zešílelo nebo se ze zoufalství pokusilo o sebevraždu? My lékaři víme, co tyto škody znamenají, a víme také, že k nim dochází vždycky. Známe pokřiveni charakteru, neurózy ze strachu, fóbie a posedlosti, jimiž děti trpí, protože jsou doma bity. Stačí uvážit, že stanou-li se rány pravidelným systémem, vyvolávají slepý hněv. Nemá snad dítě právo na dobrý citový vztah k rodičům? A když je tento citový vztah blokován a místo něho vštěpováno nepřátelství, není to snad hrubě porušení práva, a tedy poškození?

MÁME PRÁVO BÍT SVÉ DĚTI?

Ale proč někteří lidé své děti bijí? A hlavně, proč je bijí tak nelítostně? Vysvětlení psychologické dynamiky trestajícího rodiče může být pouze klinické. Otec, který nostalgicky vzpomíná na „blahoslavené rány“, které dostal v dětství, jenom obrací proti svým dětem agresivní reakce, jejichž obětí byl v dětství sám a za něž se nyní jako otce odškodňuje. A pak, aby se osvobodil od zatížení, jakým pro něho tehdy byla potlačovaná agresivita, vysvětluje si tresty, jež vytrpěl rozumově (byly „blahoslavené“, zlatý otec, který z něho touto cestou „udělal muže“, ovšem muže, jehož zdánlivá zralost se neobejde bez řemenu, ale to se už neříká); A matka, která bije dceru a cítí uspokojení, teprve když vidí slzy („Dcera se pak přede mnou plazí a pokorně mě prosí za odpuštění,“ napsala doslova jedna matka turínskému časopisu), jen obrací proti dceři svůj pocit méněcennosti jako ženy a kompenzuje jej tím, že se staví do typicky mužské role. V podstatě trestá sama sebe (takový je psychiatrický závěr), diskvalifikujíc své pohlaví. Jde o záležitosti psychopatologické, nikoli pedagogické.
Co si o tom všem máme myslet? Lze připustit výprask jako výchovnou metodu? Nebo dokonce jako důkaz otcovské moci? Je to projev sadismu a násilí dospělých?

Jenže v jistém věku je na zadku lepší ruka otcovská, než cizího floutka!

Problém je vážný především proto, že se týká statisíců dětí, a také proto, že mnoho dospělých, i když mají nejlepší úmysly, neví, co si něm myslet, a hlavně jak se chovat, aby si zajistili autoritu v rodině.
Nelze popřít, že ani odbornici, vychovatelé, lékaři, pediatři, nemají vždy jasno a nejsou jednotni.
Pan David, generální inspektor Národního ústředí pro studium a vzděláni ve Francii, například říká: „Nehrajme si na pokrytce. Některé jiné tresty nese dítě mnohem hůř než výprask nebo pohlavek. Útlocitní lidé, vykřikující, že by „tomu dítěti nedokázali zkřivit ani vlas na hlavě“, trestají často mnohem rafinovaněji, až sadisticky. Rodiče by chtěli, abychom jim na prostou otázku, zda jsme pro tělesné tresty nebo proti nim, odpověděli jednoznačné ano nebo ne.“
„JÁ CHCI VÝPRASK!
A CHCI A CHCI A CHCI!
... co s těmito případy?“

Uznávaný francouzský psychoanalytik doktor Lagache je proti, jako mnoho jiných. Tvrdí, že celá první polovina dvacátého století byla kritikou autoritativních a direktivních metod výchovy. Tělesné tresty by se tedy měly zakázat, protože jsou zastaralé. Bylo by však nepochopením nových metod, kdybychom se domnívali, že jsou proti autoritě. Naopak. Psychologové litují, že se nadmíru rozmohl jev, jemuž říkají „nedostatek autority“. Nemůžeme však očekávat, že nápravu přinesou důtky.

VLNA NÁSILÍ“

Spolu s otázkou tělesných trestů vzniká problém trestáni vůbec. „,Ačkoli mezi námi a dítětem je velký věkový rozdíl, nevíme, jak je přimět, aby pochopilo pravidla, jimiž se musí řídit,“ říká psychiatrička Madeleine Dreyfusová. „Vyrábíme si tedy různé nástroje, jedním z nich jsou tresty... Bohužel chápeme omyly děti příliš často jako urážky sebe sama. Dítě lže, protože je proti nám. Zlobí, aby nás trápilo. Cokoli dělá, cítíme jako útoky na sebe, na naši sílu. Proto se stává, že dospělé zachvátí vlna pomstychtivého násilí, při niž si doslova vyrovnávají účty. Potřeba pomsty, přechodná a rozhořčená nenávist nejsou u rodičů výjimkou.“
Je však násilí, vykonávané na bez branných bytostech, účinné?
Podle názoru Školy rodičů mohou tělesné tresty vyvolat u dětí nenávist a vzbudit v nich touhu po pomstě. Dítě pak zahájí skutečně opoziční politiku. Schválně se pomalu obléká, špatně jí, chodí pozdě domů a tak dále.
Nenávist se rozšíří z  rodičovské autority na autoritu vůbec. Dítě, později dospívající a nakonec dospělý člověk se protiví všemu, co představuje zákon a společenský pořádek. Je zjištěno, že skoro se všemi zločinci zacházeli rodiče nadmíru přísně a bili je.
Známý psychopedagog, doktor André Berge, však tělesné tresty úplně neodsuzuje, i když je s nimi spjato určité nebezpečí.
„Jsou některé případy...“
Jsou některé případy, kdy rodinná spravedlnost musí být vykonána rychle a rozhodně,“ vysvětluje. „Určité situace se nevyřeší jinak než pořádným pohlavkem, jehož příjemce velmi dobře ví, že si jej zasloužil… Použití síly je přípustné jen k chladnokrevnému výkonu spravedlivého rozhodnuti a může mít smysl pouze jako prostředek k uklidnění, jímž koneckonců pro některé povahy může být.“
Vidíme tedy, že k  tělesným trestům lze sáhnout jen za jistých, velmi přísně vymezených podmínek, a že nemají nic společného s obřadem, který tolik vychvalují některé čtenářky. Také v  tom je doktor Berge zcela nekompromisní: „Trestat se musí beze svědků. Ne z pokrytectví, nýbrž proto, že přítomnost svědků oběť ponižuje a zraňuje její lidskou důstojnost.“
Doktor Robert Debré, profesor pediatrie na lékařské fakultě pařížské Sorbonny, je rozhodný odpůrce všech tělesných trestů.
Vyhrožovat výpraskem a pak nebít je projev slabosti. Splněním hrozby vystavujeme dítě bolestivému násilí, jehož stopy si ponese celý život. Ditě je neklidný, úzkostlivý tvor. Je křehké. Ponížení spojené s tělesným trestem je může poznamenat navždy. Objev, že silná bytost má právo působit utrpení slabé bytosti, je pro ně strašlivý.“
BB ovšem nevypadá
dvakrát traumatizovaně...?
Místo závěru citujeme slova doktora Gilberta Robina, vedoucího fakultní kliniky: „Tělesné tresty nemají v moderní výchově co dělat. Někteří lidé tvrdí, že v rodině mají jistý smysl při výchově dětí od pěti do deseti let. Říká se mu „věk kategorických imperativů…“ Trest má však mnohem trvalejší účinky, jestliže používá aktivních a morálních prostředků než materiálních. Působí na srdce, sebelásku, na svědomí dítěte…“


BONUS: ilustrační obrázky, které mi zbyly jsem uložil na Okounu v tomto příspěvku – takže ti, které to zaujalo, směle klikněte; je tam ještě BB a nějaké školačky (i BB na unikátním fotu, jako opravdová! školačka...:-)

PŘIPRAVILI: Tomas_46 a Ham-Handed
 

2 komentáře:

  1. kamensko10:47

    Krásná práce, děkuji za fajn čtení a zajímavost

    OdpovědětVymazat
  2. corus13:23

    Moc pěkné a zajímavé čtení. Díky autorovi rekonstrukce za práci, kterou si s tímhle dílem dal.

    OdpovědětVymazat